A každé ráno je cesta domů delší a delší

A každé ráno je cesta domů delší a delší je novela, ve které se Fredrik Backman věnuje tématu stárnutí. Tomu jaké to je, když mozek odejde z tohoto světa dříve než tělo. Když se člověk musí vyrovnat se ztrátou milované osoby, která je však ještě mezi námi. 

Je o loučení.

O univerzu.

O matematice.

O lásce.

O vztazích.

O životě.

A je krásná!

„Bolí to míň a míň. To je fajn na tom, když zapomínáš. Zapomeneš i to, co tě bolelo.

Jaký je to pocit?

Jako bys neustále hledal něco po kapsách. Nejdřív přijdeš o drobnosti, pak o velké věci. Začíná to klíči a končí lidmi.“

Příběh je z velké části rozhovorem malého chlapce jménem Noah a jeho dědečka, kterému se pomalu vytrácí vzpomínky na jeho vlastní život. Při rozhovorech dědeček vzpomíná na svou životní lásku, která ho už opustila. Zároveň také zjišťujeme, jaký má tento starý pán vztah se svým synem a jak moc se tento vztah liší od toho s jeho vnukem.

Plusy:

- Krásně vykreslený vztah mezi chlapcem a jeho dědečkem. Skrze řádky cítíme jejich vzájemnou lásku - jak si rozumí, jak pokaždé když jsou spolu tvoří svůj vlastní vesmír, do kterého málokoho pustí. To vás pohladí po duši.

- Uvěřitelnost příběhu.

Minusy:

- V tomto případě mě doopravdy žádné nenapadají.

„Když vyhasne hvězda, trvá ještě hrozně dlouho, než se to dozvíme, tak dlouho, dokud na zem nedolétne její poslední paprsek.... Když vyhasne mozek, tělu trvá dost dlouho, než to zjistí.“

Backman nám naservíroval velmi autentický příběh ze života, který ačkoli je na jednu stranu krásný a cítíte z něj upřímnou lásku a laskavost, na druhou stranu je možné, že budete už na první stránce ronit slzy. Obdivuji Backmanovu schopnost propojit citlivý humor a vážné téma. To umí jenom on a za to ho miluji. I jeho knihu Muž jménem Ove doporučuji každému, kdo se mě zeptá, jakou knihu si má přečíst. A každé ráno je cesta domů delší a delší budu nyní s čistým svědomím doporučovat také. 

Backman tento příběh neměl v plánu vydat jako knihu, ale já jsem moc ráda, že tak učinil a děkuji Nakladatelství HOST za poskytnutí knihy k recenzi, protože tuhle jsem psala hrozně ráda! Ačkoli je to ten případ, kdy ji musíte sami prožít, to se prostě nedá popsat slovy! Doopravdy doporučuji, je to krátká kniha s velkým poselstvím!

Mé hodnocení: 100 %

Autor:  Fredrik Backman
Počet stran: 80 s.
Nakladatelství: Host
Datum vydání: 2018
Anotace:
I loučení bolí méně, když na něj nejste sami.
Děda a Noah si povídají na lavičce. Pod lavičkou roste hyacint, stejný si děda kdysi pěstoval i na zahrádce.
Děda s Noahem si můžou povídat úplně o všem. O všech otázkách života, závažných i nicotných. Při rozhovorech s vnukem si děda vždycky vzpomene, jak se zamiloval do babičky a jak o ni pak přišel. Zatím ji pořád vidí před sebou, a děsí se dne, kdy si ji už nebude schopný vybavit.
Cítí, že jeho svět se mění. Proto by rád zůstal tady na lavičce, kde je stále ještě obklopuje silná vůně hyacintu. Jenže zachytit vzpomínky je čím dál těžší a oba se musejí naučit to nejtěžší: rozloučit se.
Fredrik Backman v knize líčí boj stárnoucího muže o zachování nejdražších vzpomínek. Činí tak něžně a způsobem, jak to dovede jen on.