A proto skáču

„Představte si, že se nacházíte v místnosti s dvaceti radiopřijímači. Všechny hrají a naplno se z nich linou hlasy a hudba. Nejde je vypnout ani ztlumit a místnost nemá okna ani dveře, takže jedinou úlevu vám přinese až naprosté vyčerpání,“ přibližuje v sugestivní předmluvě Mitchell pocity lidí s autismem.

Jedná se o emotivní příběh autistického chlapce, jenž nám umožní nahlédnout do nitra jeho duše.  

„Možná se to na první pohled nezdá, ale my lidé s autismem cítíme, že nám naše tělo nepatří. A žít v něm je někdy opravdové utrpení.“

Kniha obsahuje kapitoly, které zahrnují různá témata - slova, mezilidské vztahy, pocity, zájmy, koníčky a chování. Vždy je na dané téma položena jedna otázka a Naoki na ni stručně odpovídá. Dozvídáme se například, proč se autisté při hovoru nedívají lidem do očí, proč hulákají, proč píšou do vzduchu písmena, jestli jsou schopni vnímat čas, jaký mají vztah k číslům nebo zda by chtěli být normální. Celkem je v knize zodpovězeno 58 otázek. 

Díky této knize jsem se dozvěděla spoustu nových informací. Netušila jsem, že jsou lidé s autismem vůči svému okolí tolik vnímaví, že neustále svádí sami se sebou vnitřní boj a jak těžce se vyrovnávají s vlastním selháním. 

„Kdyby ostatní byli jako já …“

I když pocity, které má Naoki nemusí být identické pro všechny autisty, přesto tuto knihu považuji za jedinečnou příležitost dozvědět se něco o tom, jak lidé s tímto postižením žijí, jak vnímají svět kolem sebe a o čem přemýšlejí. Člověk si při čtení uvědomí, že jeho každodenní problémy, jsou vlastně malichernosti ...

Jestli se Vám někdy tato kniha dostane do rukou – přečtěte si ji, zvládnete to během jednoho odpoledne.

Mé hodnocení: 80 %

Autor: Naoki Higašida
Počet stran: 170 s.
Nakladatelství: Paseka
Datum vydání: 2016

Anotace: 

Vnitřní svět třináctiletého chlapce s autismem.

Mladý spisovatel, básník a bloger z Japonska trpí tak silnou formou autismu, že nedokáže mluvit. Jeho vidění světa je však neuvěřitelně bohaté, citlivé a inteligentní. Dokázal to v bestselleru A proto skáču, který ve svých třinácti „sepsal“ za zcela mimořádných okolností. Metodou ukazování znaků na papírové matrici odpověděl na osmapadesát otázek, jež mu ostatní často kladou: Proč nemůžeš být chvíli v klidu? Proč se učíš nazpaměť jízdní řády? Co je nejhorší, když má člověk autismus?