Zlodějka knih

Jedna zapomenutá recenze na knihu mého srdce.

"Drobná informace: Zemřete.

Reakce na výše uvedenou informaci:

Dělá vám to těžkou hlavu?

Prosím vás - hlavně se nebojte.

Když nic, jsem aspoň spravedlivá."

O čem kniha je?

Malá Liesel miluje knihy a slova. Nachází v nich způsob, jak v temných chvílích nalézt únik za světlem. Je to to jediné, co ji činí šťastnou v období, ve kterém přišla o matku, malého brášku a byla nucena zvyknout si na život v nové rodině v německé vesnici, na ulici Himmelstraße. Její nový tatínek Hans Hubermann je moc milý pán, který Liesel podporuje a pomáhá ji v procvičování čtení. Oproti tomu její nová maminka, Rosa Hubermann, je mistryní ve skrývání emocí. Liesel se zde zpočátku necítí dobře, ale postupem času si přeci jen zvykne. Naváže přátelství se sousedovic klukem Rudym, který je stejně starý jako Liesel. Tráví spolu čím dál víc času a stanou se z nich velmi dobří kamarádi. Válka je však krutá a nevyhne se ani jejich nebeské ulici..

Jak se mi kniha líbila?

Do knihy jsem se zamilovala už od první stránky. Styl, kterým je napsaná, je pro mě jako dělaný. Krátké kapitoly, žádné zbytečné popisy všeho nepodstatného a navíc krásné postřehy a myšlenky o válce, o životě, o smrti. Přečtenou jsem ji měla za dva dny a to nejen díky kratičkým kapitolám, ale celkovému konceptu knihy. To, že je čtivá, už je jen přidaná hodnota. A víte, co je na celém příběhu tak originální a jiné? Nevypráví ho Liesel. Vypravěčkou je sama Smrt. 

"Ten, kdo dal Himmelstraße jméno, měl nepochybně zdravý smysl pro ironii. Ne že by to bylo peklo na zemi. To ne. Ale buďte si pekelně jistí, že to nebylo ani nebe."

Přemýšlím, zda mě někdy nějaká kniha poznamenala tak, jako právě tato. Zlodějka knih je knihou mého srdce, jednoznačně. I přes to, že mi z ní bylo neuvěřitelně smutno. Milovala jsem Liesel, milovala jsem Hanse a milovala jsem Rudyho. Tak moc jsem jim přála šťastný konec, protože tak čisté, láskyplné a statečné knižní postavy si prostě připoutáte k srdci už napořád. Ať chcete nebo ne.. Všechny knihy zasazené do válečné i poválečné doby v sobě ukrývají minulost. Minulost, kterou je důležité si připomínat. A to co nejčastěji. Abychom nezapomínali!

Na závěr se hodí část mého oblíbeného citátu:

„Občas si člověk přečte nějakou knížku a pocítí až fanatickou potřebu přesvědčit úplně každého, aby si ji přečetl také, protože se mu zdá, že je to jediný způsob, jak náš roztříštěný svět uvést zase do pořádku.“

Tou Zlodějka knih je. Každé slovo napsané perem Markuse Zusaka mě zasáhlo a doteď si pamatuji, co se ve mně odehrávalo za emoce při objevování příběhu malé Liesel Memingerové. Tak moc jsem toužila malou Liesel obejmout a říct jí: „Bude líp“.  Kdybych měla čtenářům doporučit jen jednu jedinou knihu (a ne jen s válečnou tématikou) - byla by to Zlodějka knih. Prosím, přečtěte si ji.

btw. Podle knižní předlohy byl natočen také film. I když je kniha jednoznačně lepší, i film se mi moc líbil. Pokud jste ho ještě neviděli - vřele doporučuji!

Mé hodnocení: 101 %

Autor: Markus Zusak
Počet stran: 528 s.
Nakladatelství: Argo
Datum vydání: 2009

Anotace: 

Příběh románu, jehož hrdinkou je dospívající dívka Liesel Memingerová, je zasazen do Německa za 2. světové války. Mladý australský autor sepsal na základě vyprávění své babičky silný, jímavý a neobyčejně čtivý příběh. Jeho vypravěčem učinil Smrt. Smrt je zdánlivě nezúčastněný divák, s dokonalým odstupem, s osobitou perspektivou; má všechny předpoklady pro to být svědkem a vypravěčem. Ale příběh Liesel Memingerové je tak mimořádný, že i Smrt si musí přiznat zájem o živé lidi, dojetí z jejich utrpení, hořkost a úlevu z konců. I Smrt má srdce.